Jak jsme již zmínili v úvodu, rok 1996 se stal pro Archu zlomovým. Právě v tomto roce se Archa usadila v Rajnochovicích, kde působí dodnes. Rozhodování o novém působišti však nebylo jednoduché. S myšlenkou zakoupit rekreační středisko PAL Magneton Kroměříž přišel Jiří Kopřiva, který byl Olomouckým arcibiskupem pověřen založit a vést diecézní centrum mládeže. První návštěva vedoucích táboru ARCHA v areálu se nesla v rozpačitém duchu – vedoucí nebyli zvyklí na prostor s budovami, množstvím chatek a okolím, které bylo sice v krásné přírodě, ale zcela bez ducha táborů na zelené louce, kde táborový život probíhal bez civilizačních vymožeností jako je elektřina, lednice, zděné toalety či sprch apod.
Pavel Holešinský, byl Jiřím Kopřivou osloven, aby se svým týmem táborových vedoucích místo převzali a byli tvůrci nosné myšlenky táborových aktivit včetně interdiecézního působení na místě, které bude pro všechny tři moravské diecéze místem táborů, ale i formace vedoucích, animátorů a dalších činností na podporu života ve farnostech. Pavel se rozhodl, že nechce o tak zásadní změně rozhodovat sám. Dal tedy prostor svým vedoucím, aby se k výzvě Jiřího vyjádřili a na rozhodnutí se tak podíleli společně. Když Pavel vedoucím místo ukázal a ti byli v rozpacích, zda vůbec na takové místo a do takového projektu jít, rozhodl se, že je při zpáteční cestě na faru do Rajnochovic vyzve, aby šli samostatně a v srdci každý sám za sebe s Bohem rozmlouvali o tom, co je a není v dané situaci moudré udělat a prosili o poznání, kde chce Pán tábor Archa v dalších letech mít. Následné anonymní hlasování, které na faře následovalo po modlitbě k Duchu Svatému dopadlo jednoznačně: osmnáct hlasů bylo pro, jeden se zdržel. Tímto rozhodnutím začalo nové, velké dobrodružství táboru Archa na novém místě s budoucností vloženou do Božích rukou.
První rok působení táboru Archa na novém místě v Rajnochovicích, místní část Košovy byl velmi náročný. Hned v létě se uskutečnily tři táborové turnusy, všechny vedené Pavlem Holešínským. Bylo nutné zajistit dostatek vedoucích, kuchařů a dětí na tři turnusy, což bylo mimořádně náročné. Během jednoho z prvních táborových turnusů navíc Archu zasáhla silná větrná smršť. „Nejprve na kopci směrem k Tesáku bylo vidět, že se do výšky zvedá vítr a nese s sebou i větve stromů.“ vzpomíná Pavel. „Ještě jsem netušil o co jde, ale protože jsme od začátku Archu vkládali do Božích rukou, tak jsem dostal z hůry vnuknutí všechny děti a vedoucí ihned svolat do jídelny. V řádu několika desítek vteřin (díky jednomu ze stěžejních táborových pravidel: Táborník se neplouží, ale táborník klusá!) jsme se shromáždili do hlavní budovy. Když jsem viděl, jak vzduchem létají stromy, některé spacáky a další věci, tak jsem dostal druhé vnuknutí. Zakřičel jsem bombáááá! (Na vysvětlenou: Již několikrát jsme hráli hru Bomba. Tedy na výzvu vedoucího má táborník zareagovat tak, že si okamžitě lehne na zem tváří k zemi. Koho posledního pak vedoucí vidí, že neleží, ten je mimo hru.) Proč vnuknutí? Netušil jsem, co se děje, ale poté, co jsme ulehli tváří k zemi a ruce si dali na hlavu, tak nad nám začalo nad hlavami řinčet sklo, občas prolítla větev či kus dřeva a ze střechy padaly kusy plechu. Po chvíli byl zvláštní klid. Nedovedu říci, zda to byly vteřiny či minuty, ale najednou bylo ticho a do zbytku střechy začal bubnovat silný déšť, který postupně prostupoval do stropů v místech, kde chyběla krytina. Bohu díky, se nikomu nic vážného nestalo. Jen škrábance a drobné pořezání při odklízení. Les na protějším svahu byl proměněn v planinu – stromy byly polámané uprostřed kmenů, jako když uprostřed zlomíš sirku či párátko a některé byly vyvrácené. Archa naštěstí zůstala stát a kromě několika rozbitých oken, poškozené střechy a protečení stropů se nic vážného nestalo. Všichni byli v pořádku a ihned jsme začali opravovat škody.“
Skupina vedoucích se vydala zkontrolovat sousední tábor Dlažku. Zatímco za běžných okolností cesta trvá přibližně deset minut, po vichřici jim zabrala téměř dvě hodiny. Druhý den přijela hygiena. V kuchyni se na kamnech sušilo prádlo, všude vlhko, zmatek, rozmočené papíry, rozbitá okna. „To snad není možné,“ kroutili hlavami. Nikdo z nich nechápal, že se tudy den předtím přehnalo tornádo. A tak místo pochopení ještě přišla pokuta.
Navzdory této události měla přírodní katastrofa i pozitivní stránku. V místech, kde tehdy vítr zničil les, dnes vyrůstá nový porost, který symbolicky ukazuje, jak v přírodě vypadá třicet let obnovy a růstu.
Na podzim roku 1996 se uskutečnilo první potáborko. Setkání mělo komorní a přátelský charakter, připomínající rodinnou atmosféru současných Aršat. V roce 1996 na Archu taky nastoupili první ”civilkáři” – Peťa Bouma a Jirka Hendrych. Jednalo se o obdobu dnešních týmáků, zkrátka lidí co dělají na Arše úplně všechno.
Fotografie z této doby zachycují okamžiky z koupě Archy, prvních táborů, následků větrné smršti i vzhled areálu krátce po jeho pořízení. Dochovalo se také vůbec první táborové video, které dnes tvoří cennou součást historie Archy. Odkaz na video zde
