Po náročném roce 1996 přišel rok 1997. Všichni doufali, že po větrné smršti už nic horšího přijít nemůže. A ono ejhle – voda! První turnus začíná v kronice slovy: „Tento turnus byl poznamenán neustálým deštěm, zastaveným přísunem informací, osob a mírně ponorkovou náladou. O to krásnější bylo, když se po dlouhé době na obloze ukázalo slunce a spolu s ním znamení Boží přízně.“ Hlavním vedoucím prvního turnusu byl Pavel Ševela. Po vichřici z roku 1996 přišla další zkouška – povodeň. První záběry této katastrofy pocházely právě z Rajnochovic. Cesta, která vede na Archu, se tehdy proměnila v potok a začalo skutečné dobrodružství na odříznuté Arše. Zásobování se změnilo v malou expedici – jídlo se nejprve přivezlo jedním autem na spodní stranu, poté se ručně přeneslo přes rozvodněný potok a naložilo do druhého auta, které ho dovezlo až na Archu. Tábor nakonec skončil o den dřív, aby si rodiče vůbec mohli své děti odvézt. Stačila krátká zmínka v rádiu a do večera byli všichni pryč.
Druhý turnus byl kvůli povodním ohrožen, protože příjezdové cesty na Archu byly z obou stran zničené. Ale jak se říká – kde je vůle, tam je cesta. A tak se turnus nakonec uskutečnil. Byl výjimečný nejen svými podmínkami, ale i délkou – trval celé tři týdny, což se už nikdy neopakovalo. Příjezd komplikovala chybějící silnice, a tak museli táborníci posledních půl kilometru s kufry a spacáky ujít pěšky. Hlavním vedoucím byl David Bouma a o duchovní zdraví účastníků se staral p. Ivan Fišar z Přístavu.
Třetí turnus se už vrátil k tradiční dvoutýdenní délce. Jeho hlavním vedoucím byl Pavel Holešínský, pro něhož to byl zároveň poslední turnus na Arše. Tímto se s Archou rozloučil a své žezlo předal dál. Novým správcem se stal Mirek Klimeš. Po táborech už bylo všem třeba trochu vydechnout. Tehdejší civilkář Peťa Bouma vzpomíná s úsměvem: „Já vlastně ani nevím… byli jsme tak vyflusaní z táborů, že jsme nic nedělali.“ Za zmínku stojí i to, že se po létě jezdilo navštěvovat táborníky do jejich farností – byla to spousta krásných setkání a vzpomínek na prožité léto. Na Arše se v té době dělo méně, protože probíhala stavba nové části Přístavu, kam směřovala většina pomoci.
Zbytek roku už měl podobu, jakou známe dodnes – brigády na dřevo, víkendy pro biřmovance z různých farností a setkání Aršáků. Civilkář Pavel Chudík vzpomíná na tehdejší topení ve starých kotlích: „Nasypalo se šest koleček koksu, počkalo se, až se v kotli udělá pára, potočilo se kohoutky – a už to topilo. Nikdo moc nechápal jak, ale fungovalo to. Topení bylo buď extrémní horko, nebo zima. Nic mezi.“
Rok 1997 po sobě zanechal i trvalou památku – tři provizorní mostky na cestě od zastávky Bernádka, které vznikly jako dočasná oprava po povodních. Provizorní sice byly, ale zůstaly až dodnes. Archa tehdy prošla dvěma těžkými zkouškami – vichřicí a povodní – a obě ustála. Ukázala, že je odolná, silná a připravená vykročit do dalších let.
