Třetí rok na Arše se nesl ve znamení příprav – velkých, postupných a nutných, protože již tehdy bylo jasné, že nadcházející roky přinesou rozsáhlé rekonstrukce. Ale nepředbíhejme. V roce 1998 se pravděpodobně (a pamětníci mě, doufám, případně opraví) uskutečnily vůbec první Sněženky. Nešlo ještě o dnešních pět turnusů, ale spíše o setkání mladých z děkanátu Konice. Tehdejší účastníci možná ani netušili, že pokládají základ pro druhou největší akci, která se na Arše dodnes koná. Po Sněženkách následovaly klasické akce – brigády, Aršáci, minifor, stavění tábora a podobně – až přišla letní sezona.
První turnus se tentokrát opět nesl ve znamení deště, naštěstí ne v tak dramatické podobě jako předchozí rok. Kronika k šestému dni uvádí: „Pro změnu zase prší. A ještě něco. Dnes nebyla tůňka. Proč? Ani ne tak kvůli dešti ani lenosti, ale protože dnes vyrážíme na výlet!“ Po ranní snídani, nástupu a kontrole pořádku – kde se objevilo podezřelé množství „prasátek“, zřejmě způsobené brzkým vstáváním – se děti vydaly na celodenní cestu. Mladší skupina jela do Trojanovic, odkud je lanovka vyvezla na Pustevny. Za hezkého počasí by se jistě otevíral nádherný výhled, ale sedět v lanovce, která stoupá do deštivých mraků, není zrovna ideální zážitek. Děti si prohlédly nově opravenou sochu Radegasta a pokračovaly dolů do Rožnova, kde se penízky rozkutálely rychleji, než by kdo čekal. Ve skanzenu Dřevěného městečka už na ně čekal průvodce. Starší skupina mezitím prochodila – nebo spíš promočila – nejméně jedny boty na osobu. Autobus je vysadil v Kunčicích pod Ondřejníkem, odkud se vydali vzhůru. Déšť je přivítal hned u paty kopce. Stoupání v pláštěnkách nebylo jednoduché, ale nakonec se všichni dostali až na Pustevny a pak stejnou cestou jako mladší do Rožnova. Tam už ale nebyl čas na rozchod (ostatně – jsme přece velcí, nanuky mít nemusíme), a protože Dřevěné městečko mezitím zavřeli, vyrazil autobus zpět. Řidič byl natolik laskavý, že všechny zavezl až k táboru. A kdo měl ještě energie nazbyt, mohl si splnit orlí pírko únavy – tentokrát se šlo až do Rajnochovic, s návratem o půlnoci. Zbytek tábora už proběhl za přívětivějšího počasí a dospěl ke zdárnému konci.
Druhý turnus byl čtrnáctidenní a jeho hlavním vedoucím byl bratr Cyprián. Kronika z prvního dne píše: „Tento den byl příjezdem dětí. Tentokrát jich je 64. Hned ze začátku nás – vedoucí a instruktory – překvapili hlavně svou velikostí, některé jsou dokonce větší než my.“ (Poznámka redakce: tohoto turnusu se účastnil nám všem známý Jožka Minář.) I tady nechyběl výlet na Radhošť, avšak tentokrát už v krásném letním počasí.
Třetí turnus měl na starosti Pavel Chudík. V kronice tohoto roku zaujme především grafické zpracování – mimořádně krásné a pečlivé. Za ta léta jsem na Arše potkal mnoho lidí s talentem na kresbu, malbu či grafiku, ale provedení tohoto turnusového zápisu patří mezi skutečné skvosty.
Po letních táborech následovalo v září setkání Paplošů – lidí, kteří organizují akce ve svých farnostech, obrazně řečeno „paplají“. Aby to neměli tak těžké, sešli se na Arše, sdíleli své zkušenosti a naslouchali těm, kteří v této oblasti působili už řadu let. Říjen a listopad byly jako obvykle ve znamení brigád. Kromě potáborka byly všechny víkendy věnovány práci – ořezávání stromů, přípravě dřeva, natírání střech na chatkách a dalším potřebným úkolům. Proběhla také generální oprava trafostanice a vyčištění studny. Na přelomu let 1998 a 1999 se uskutečnil silvestr pro táborové vedoucí, který symbolicky uzavřel celý rok.
