Rok 2006 začal, jak se na Archu sluší a patří, Sněženkami. Letos se nesly ve znamení záchranné mise v Himalájích – a ne jen tak ledajaké. Bylo potřeba zachránit celý svět před vynálezcem, který jej chtěl ovládnout pomocí svého geniálního (a samozřejmě nebezpečného) stroje. Naštěstí se vše podařilo, stroj byl rozebrán na součástky a svět mohl dál existovat v relativním klidu.
Letošní Sněženky však byly výjimečné ještě z jednoho důvodu – sněhu. Od prosince předchozího roku ho neustále přibývalo. Vlastně pořád jen sněžilo a sněžilo, až se na Arše vytvořila sněhová pokrývka o výšce téměř jednoho metru. Pro děti to byla pohádka, pro osazenstvo Archy už spíš logistická a statická výzva. Střechy totiž na takovou nadílku nebyly úplně stavěné, a tak bylo o program zimních dní postaráno. Po odházení sněhu ze střechy hlavní budovy se na ni dalo vyjít bez použití žebříku, a hromady sněhu na parkovišti znamenaly, že některá auta bylo možné očekávat zpět do provozu nejdříve na jaře. Archa touto zkouškou obstála a mohla plout dál.
Na jaře přichází na Archu nový správce Jarda Michl – člověk odlišný od většiny Aršáků věkem, životními zkušenostmi i filosofií. Ve stejném období Archu po půl roce opouští týmák Dan Baránek. Jeho odchod poukázal na narůstající únavu Archy i lidí, kteří ji nesli na bedrech. Práce týmáka nebyla jednoduchá – veškerý čas patřil Arše a na odpočinek či osobní zájmy už ho příliš nezbývalo. Nebyl to však jen problém Archy, ale obecně všech dobrovolnických projektů. Starat se o celý areál a programy ve třech lidech zkrátka nebylo dlouhodobě udržitelné. Jedním z řešení této krize se stal vznik funkce hlavního Aršáka – člověka, který měl na starosti Aršáky, tedy vedoucí letních táborů a dalších aršáckých akcí. Nešlo o úplnou novinku, spíše o oddělení role, kterou do té doby zastával týmák. Tuto funkci po Danovi převzal Petr Čevelík alias Čmelda.
V roce 2006 byla také dokončena a zkolaudována poslední chatka. Tím bylo ubytování dětí na chladné zimní měsíce konečně kompletní. Na dni otevřených dveří mohl arcibiskup požehnat šesti novým chatkám a zároveň popřát Arše k jejím desátým narozeninám. Při ohlédnutí zpět se to může zdát až neuvěřitelné – z letních táborů na zelené louce, přes příchod do chátrajícího rekreačního střediska a několik let intenzivních rekonstrukcí se zrodilo místo, které se stalo druhým domovem pro stovky až tisíce lidí. Archa už dávno nebyla jen letním táborem, ale živým celoročním centrem pro děti, mládež i dospělé. No prostě super.
Letní tábory se letos nesly ve znamení archeologie a archeologů. Učili jsme se, že poklady, které máme kolem sebe, často nevidíme, a místo toho hledáme jiné, které možná ani žádnými poklady nejsou. Naštěstí všichni ten svůj nakonec našli a na Arše tak v klidu proběhly všechny čtyři turnusy. Za zmínku stojí i změna ve fungování táborových vedoucích. Odrostlí táborníci dříve jezdili na tábory jako instruktoři a po čase se z nich stávali plnohodnotní vedoucí. V tomto období se však model změnil a na klasické tábory už jezdili pouze plnohodnotní vedoucí. Pro odrostlé táborníky zůstala nabídka táborů pro starší – Quo Vadis a puťáky, letos v Beskydech a Jizerských horách.
Začátkem podzimu Archu opouští Michal Zahálka, který odchází studovat do kněžského semináře. Na Archu nastupuje Jožka Lysáček – chlapík mimořádně ostrý, neboť předtím pracoval s alkoholiky. Archa tak pokračuje ve své plavbě v poněkud zredukované posádce.
Potáborové setkání se letos neslo ve znamení putování vesmírem s NASA. Jubilejní rok plný sněhu, personálních i organizačních změn uzavřel tradiční silvestr na Arše pro všechny Aršáky.
