Zima 2025 se na Arše nesla v poklidném duchu. Rok 2026 jsme tradičně začali tříkrálovým plesem v Podhradní Lhotě – letos ve folklorním stylu. Velkou zásluhu na výzdobě měl turnus Vendy Fremlové.
Během ledna se nám podařilo zgenerálkovat aršácký vozík. Za těch 20 let služby na Arše už nesl výrazné známky zubu času, a tak dostal nový nátěr, nové desky na podlahu i bočnice, nová světla a nakonec i novou technickou kontrolu.
Koncem ledna jsme také zjistili nemilou zprávu – v kapli nám pravděpodobně kvůli mrazu praskl bojler i baterie. Byt kněze tak dostal nový bojler.
Před Sněženkami jsme pomohli vedoucím s vytvořením výzdoby. Na terase jsme postavili imitaci galského opevnění, které zároveň slouží jako skvělý sklad dřeva 🙂
Začátkem února na Arše moc sněhu nebylo, a tak se nám konečně podařilo dodělat oplechování čepice komínu, čímž jsme završili rekonstrukci kotelny. Dva víkendy mezi Sněženkami jsme strávili na přístavu, kde jsme řezali a štípali dřevo. Zároveň jsme tam zahájili rekonstrukci zbytkárny, která bude v budoucnu sloužit jako rozšíření stávající kuchyně.
Ani na Arše jsme ale se dřevem nezůstali pozadu. Od hajného jsme dostali super, ale velmi nepřístupnou lokalitu. Při první návštěvě jsme dokonce urvali ventilek v předním kole traktoru. Bylo proto nutné sundat v lese kolo, dopravit ho k cestě, nechat opravit a následně vrátit zpět k traktoru. Naštěstí se všechno podařilo. Kvůli extrémnímu mokru jsme ale tuto lokalitu nechali na později a přesunuli se o něco výše, kde už bylo naštěstí sucho. Díky tomu nám v zahradě hájovny přibylo dalších 20 prm tvrdého dřeva.
Začátkem března jsme také pokročili na našem dalším projektu – neratovské sekačce, kterou jsme nechali otryskat a následně znovu nalakovali.
Koncem března jsme se pustili do plánované opravy vody u vodárny. Už loni jsme při poruše zjistili, že z vodárny vede voda ještě starou ocelovou trubkou, která měla to nejlepší dávno za sebou. Netušili jsme však, jak daleko tato trubka vede. Poslední březnový víkend proto na Archu Martin Stodůlka přivezl bagr a pustili jsme se do kopání. K našemu velkému překvapení jsme zjistili, že ocelová trubka končí asi metr od poslední poruchy, takže přechod na plast nebyl nakonec tak náročný. Během víkendu se nám podařilo trubku nahradit PE potrubím, které pokračuje až dolů k hlavní budově.
