Rok 2025 otevřel tradiční tříkrálový ples v Podhradní Lhotě, tentokrát na téma Rytířský bál. Hned po jeho skončení jsme se pustili do jedné z nejzásadnějších stavebních úprav posledních let – vybudování průchodu z hlavní budovy na barák. Nejprve vznikla nová příčka, která oddělila byt kuchařů od chodby, a následně jsme probourali samotný průchod. Všechno muselo být hotové ještě před Sněženkami. Nakonec se to všechno podařilo, a tak kuchaři na sněženkách už bydleli v novém bytě a kuchařka Aňa už při každé cestě na barák nemusela v zimě obcházet budovu venkem.
Sněženky tohoto roku nesly téma Světla, která nevidíme. Vyprávěly příběh slepé holčičky Stelly, která každý den objevovala na půdě nové světy.
Během Sněženek jsme si všimli podezřele mokrého místa nedaleko kaple, kde navíc téměř nedržel sníh. Hned po jejich skončení jsme zjistili, že jde o poruchu vodovodního potrubí. Díky bývalému týmákovi Martinu Stodůlkovi jsme si zapůjčili bagr a pustili se do opravy. Ukázalo se, že jsme narazili na stejné místo, kde řešil poruchu už před téměř dvaceti lety můj bratr Josef Lysáček, když na Arše působil jako týmák. Tehdy praskla odbočka ke kapli a oprava byla provedena jen provizorně s tím, že se časem vymění celé potrubí. Provizorium ale nakonec vydrželo téměř dvacet let. Letos jsme jej proto opravili už definitivně. Když už byl bagr na Arše, využili jsme jej také ke srovnání hromad hlíny, které zůstaly po opravě chodníků.
Na jaře jsme se společně s Aršáky pustili také do obnovy zahrady u hájovny. Za dlouhé roky bez údržby zarostla natolik, že připomínala spíš džungli než zahradu. Po několika brigádách zmizely náletové stromy, vše jsme seštěpkovali, upravili terén a založili nový trávník. V areálu tak vznikl další prostor, který bude sloužit při akcích i táborech.
Velikonoce jsme letos poprvé prožili společně se současnými i bývalými týmáky na Arše. Jak už bývá zvykem, nechyběla ani práce – tentokrát jsme vymalovali chatku číslo sedm.
Krátce po Velikonocích nás čekala další oprava vody, tentokrát přímo u vodárny. Bez pomoci bagru jsme několik hodin kopali v blátě, než jsme našli poškozenou trubku. Ta byla kdysi opravena pouze provizorně páskou, a tak jsme ji tentokrát zabezpečili opravným třmenem. Bylo nám ale jasné, že kompletní výměna potrubí nás v budoucnu nemine.
S přicházejícím létem začala další velká rekonstrukce – kompletní oprava kotelny. Původní kotle už nesplňovaly emisní požadavky a po více než dvaceti letech služby dosloužily. Staré kotle i rozvody jsme odstranili a pustili se do nových rozvodů elektřiny, vody, omítek i dalších stavebních úprav. První etapou bylo náročné očištění stěn od letitých vrstev sazí a barev. Začátkem léta už byla kotelna připravena na příjezd topenářů.
Ve stejnou dobu bylo potřeba postavit tábor. Organizace se ujal OnLo společně s vedoucími z Aršat a díky jejich nasazení bylo všechno připraveno včas.
Letní tábory se letos nesly na téma Džunlge – jaká náhoda, že jsme na jaře zrovna jednu na Arše zrušili :). Nechyběly ani tradiční puťáky Exodus, Sejdem se?, Quo Vadis ani Kvo Vodis. Během léta pan Žurek se svými učni dokončil montáž nového kotle včetně akumulačních nádrží a bývalý týmák Kuba Uhřík zapojil nový elektrický rozvaděč. Na závěr čtvrtého turnusu jsme společně s rodiči tábor uklidili a připravili Archu na podzimní provoz.
Září přineslo tradiční seznamovací kurz AGKM, ale i změny v týmu. Týmáka Šimona Chorváta vystřídal Vojtěch Janýška, kterého jsme poprvé poznali při rekonstrukci dílny. Po třech letech se s kuchyní rozloučila také Aňa Hublarová a její místo převzala Mája Jestřabíková z Nedakonic, která už měla díky předchozím létům s kuchyní bohaté zkušenosti.
Velkou radost nám udělala také soutěž společnosti Garnea o nový traktor Deutz-Fahr. Díky podpoře rodičů a přátel Archy jsme nejprve zvítězili v hlasování o nejlepší fotografii a postoupili mezi pět finalistů. O vítězi pak rozhodl los na Dni zemědělce v Kameni u Pelhřimova. Štěstí stálo při nás a nový traktor putoval právě na Archu.
Potáborko tohoto roku se neslo na motivy animovaného filmu Coco, který děti zavedl do tajemného světa vzpomínek a rodinných příběhů. V listopadu jsme se rozloučili se starým traktorem a začali naplno využívat jeho nového nástupce. Ještě před koncem roku jsme vymalovali sociální zařízení v hlavní budově a společně oslavili kulaté narozeniny paní Mohylové.
Závěr roku tradičně patřil staršáckému Silvestru, tentokrát na motivy filmu Vyměřený čas.
Tímto článkem končí naše třicetileté ohlédnutí za historií Archy. Při psaní jsem si znovu uvědomoval, kolik práce, času i srdce do tohoto místa vložily generace lidí přede mnou. Někdy byly vzpomínky plné krásných příběhů, jindy to byl téměř jen výčet oprav, brigád a stavebních úprav. Ale i to k Arše patří. Každá opravená střecha, každé uložené polínko nebo vykopaný výkop totiž umožnil, aby zde mohly vznikat zážitky, na které vzpomínají tisíce dětí a vedoucích.
Chtěl bych proto poděkovat všem, kteří se za těch třicet let na Arše jakkoliv podíleli. Vedoucím, kuchařům, brigádníkům, stAršákům, Aršákům, správcům, kněžím, účetním i všem ostatním, jejichž práce často není na první pohled vidět, ale bez ní by Archa nikdy nemohla fungovat.
A nakonec děkuji Bohu. Za to, že byl s Archou po celých třicet let, že nás vedl v těch radostných i těžkých chvílích a že věřím, že bude stát při Arše i v dalších letech. Protože nakonec nejsou nejdůležitější budovy ani opravené zdi, ale lidé, kteří na tomto místě mohou poznávat druhé, sami sebe i jeho.
